Kráčím si pod měsíčním svitem,
zalita odvarem časů minulých.
Má tkáň dál pro duši zůstává krytem,
jakožto slz dávno skanulých.
Na břehu oválných balvanů
postupně odhazuji tíhu,
nechť moře mé poví hlubinným stínům,
jak slepě žila jsem pro mlhu.
Krmím tak oceán myjící břehy
solenou rosou blátitých studní,
v nichž odráží dnes rozervané stehy
má tajemná podoba podvodní
Vrátíš se, milá má kamarádko
a stinným pláštěm mne ovineš?
Neb zanecháš po sobě jen pozlátko
a všechno to tiše mi promineš?
Odhodím poslední oblázek sebe,
nejsem nic a nic nechci být.
Až vyklíčím znova a vyrazím v nebe
nechám to tehdy tvým očím skrýt
Pro stroze smutné štěstí nás obou
nevezmu tě na cestu s sebou.
Zůstaň kde chceš a starej se sám,
když nevíš, jak křehká jsou srdce všech dam.