close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2015

Můj psychiatr

30. listopadu 2015 v 19:23 | Arae Innera |  sním
Kdyby někdo nepochopil, tento blog mi slouží kromě jiného i k zapisování snů..tedy jen těch co za to stojí. A zatímco se mým vrstevníkům, jak poslouchám, zdá vpodstatě jen o testech a sexu, mě z nějakého důvodu (Zvlášť, když jsem nemocná) provází sny zcela jiné...




Pouze jen dobré ráno

25. listopadu 2015 v 16:00 | Arae Innera |  Básním

Je poledne a ty se probudíš,
ač dávno se schyluje k noci.
Slyšíš jen vřískot andělů
co trhají peří své v kleci,
kterou jsi utkal a jen ty ji vidíš,
v to pouze jen dobré ráno.

Z oblohy modré jako tvůj stín
splétaj se bavlnky pavučin
slavící naději a roznášíc splín,
sklesle pak dosedne na dívčí klín
a slzy hořké spustí, v to pouze jen dobré ráno,
tak, jak by mělo být bráno.

Peří ti opadne, krev ale nezměníš,
snad andělé, co jimi být nechtějí.
Až zbyde k mání jen maso a šat,
když skončí tvé dobré ráno, pouze jen dobré ráno.
Pro ty, kdo přežili dnešek a snad,
nepřijde zířejší ráno, co nemůže dobře být bráno.

Balada krvavých květů

24. listopadu 2015 v 15:50 | Arae Innera |  Básním

Vůně kávy proplouvá jarními keři.
Zlatavý saxofon a indiánský buben.
Poklidný jazz ticho rána čeřil,
když studený vánek ohlašoval duben.

Mladá dívka tancuje po klapkách,
noc a den v rytmu ladně střídá.
V chodnících září stopy po kapkách,
dnes ušlechtile tóny hudby hlídá
kytarista co do taktu se kývá.

To ráno nikdo ovšem netušil,
že zítra koncert nebude se konat,
až rázem bubeníka vyrušil
noční telefonát.

Žlutá s černou nyní šerpu střídá,
darovanou domu klavíristky.
Pro umělce není tady bída -
nádherný pohled na okvětní lístky.

Škoda jen že tvořeny jsou krví.
Kontrast na podlaze z břízy
je silný a to ještě neví
co střed květu odhalí již brzy.

Tu noc nikdo ovšem netušil,
že zítra pohřeb nebude se konat,
až rázem bubeníka vyrušil
odpolední telefonát.

Další květina z krve zrodila se.
Nemůže náhodou už být
co náhodou některým zdálo se.
O život svůj začni se bít.

Uprostřed kvítí lidská těla,
rty zkrouceny mají radostí
na umělce krve čeká již cela
rudá nosívá spoustu starostí.
Přestože není úplně celá
zlatavý třpyt a ke všemu tomu
drcené tělo saxofonu

To poledne nikdo však netušil,
že zítra pohřeb bude se konat,
až rázem bubeníka vyrušil
večerní telefonát.

Třetí květina škrcena byla,
pak za struny v bazénku pověšena
karmínový leknín ten večer zřela
bubeníkova duše znetvořená.

Choulí se strachem za tlustou mříží
měl by být tuto noc v bezpečí.
Když sluneční paprsky stanici zkříží
divit se strážníci nestačí.

Bitelný, pevný, z lidské kůže šitý
v rohu majestátní jeví se buben
s jeho údery tančívaly prý květy
když krví se zalil chladivý duben

A tehdy ani zpěvák netušil,
že koncert bude se konat,
když jeho zvonivý hlas rozezněl
poslední ranní telefonát.

Pohádka O propasti slz

23. listopadu 2015 v 19:52 | Arae Innera |  vyprávím

Kdysi dávno v rozpůleném vesmíru na rozdělené planetě vznikl rozdvojený svět.
Jeho okraje určovala propast, hluboká, přehluboká a protínala svět po celé délce. Lidé se této propasti báli
a nikdo ji nikdy nepřekročil, přestože se z jednoho kraje dalo jednoduše dohlédnout na druhý.
Když na jedné straně pršelo, na druhé svítilo Slunce, když na jedné straně padla noc, na druhé se právě vstávalo.
I narodila se jedné noci dívka. Krásná, šťastná a usměvavá. Lidé ji milovali a ona milovala je.
Její rodiče každý den pracovali v kanceláři, která se rozprostírala na půdě jejich menšího domku.
Musela si tedy hrát sama. Procházela lesy. Procházela louky. Nikdy ji ani nenapadlo přiblížit se k propasti.
Vždyť, její matka ji varovala: "Nesmíš k propasti chodit." Rozkázala. "Je hluboká a kdo do ní spadne, už nikdy nevyjde živ."
Děti jsou ale mnohdy lehkovážné. Přišla jednoho dne tedy dívka k propasti.
Byla hlubší, než si kdy představovala. Nakláněla se přes okraj, poněkud nebezpečně.
"Dávej pozor!" Uslyšela najednou vzdálený hlas. Rychle vstala a rozhlížela se kolem, ale nikde nikdo.
Až se zahleděla daleko za propast. Na druhé straně seděl kluk. Prohlížel si ji.
"Kdo jsi?" Křičela. Ale on jen naznačil, že neslyší.
Odešel.
Po chvíli byl ale zpět i s kouskem složeného papíru. Vypadal skoro jako nějaký pták a stejně tak jednoduše klouzal vzduchem. A tak si posílali vlaštovky se vzkazy, dlouhé měsíce.
Dívka začínala být smutná, kluk stejně tak.
Dopisování bylo sice fajn, ale nenahradilo to opravdovou společnost.
Při jednom setkání se oba rozplakali a jejich slzy stékaly dolů do propasti.
Oba, dříve usměvaví, se začali stále jen smutně mračit. Nikdo nic nechápal jen oni dva věděli, jak láska bolí.
Chodili k propasti měsíce a roky. Propast se plnila slzami.
Až jejich posledního dne, když se oba opírali o hůl, dosáhla hladina dostatečně vysoko.
Vrhli se oba do slaného moře a plavali k sobě. Uprostřed se objali, poprvé za celý život.
Stará těla ale nejsou připravena k něčemu takovému a nezbývalo jim už moc sil.
Zmizeli tedy jeden s druhým v náruči na dně, ze kterého nikdo nevyjde živ.
Časem postavil se přes řeku most a někteří tvrdí, že nad ním občas stále smutně poletují bílé vlaštovky.