Každý má svůj vlastní vesmír
28. prosince 2016 v 22:29 | Arae Innera
Kdybych se rozhodl jinak,
vytvořil bych prostorové hnutí
a žil si spokojeně v něm,
až do dalšího rozhodnutí.
Kdybych se rozhodl jinak,
třeba jednou, jen tak za úsvitu
řekl bych si - nepotřebuji tě -
stala by ses okamžitě nepotřebnou
pro mou momentální realitu.
Dokážu tě stvořit středobodem hvězd,
spálím led, zakulatím stěny hranolu,
modrá zrudne, mraky plují lesem -
tohle je můj svět a já přebírám kontrolu.
Mnou tvořené schodiště
skládám a rozvíjím dle situace.
Čistá improvizace.
Scházím vzhůru, stoupám dolů.
Každý má svůj vlastní vesmír,
o vlastním též každý dobře ví.
Avšak málo kdo si uvědomí,
že nejinak jsou na tom ostatní.
Život jako klubko vlny,
spleten z nejrůznějších pohledů,
uzavírá hebké stěny,
zjeví se - a zmizí z dohledu.
Ač zdáme se hmotou propojeni,
každý kráčí vlastní představou.
Skutečnost je plná oddělení.
Kolik lidí, tolik Zemí.
Ne-li víc.
Doufám.
5. listopadu 2016 v 22:22 | Arae Innera
Kdybych měla strach z paradoxů,
bála bych se tě, neboť
tvou hlavu zdobí válečná helma
a ze zad se rozvíjí křídla.
Andělé nebyli stvořeni ve válku.
Andělé nesmí zakusit válku,
aby zůstali v dokonalé ryzosti
prvotního okamžiku svého ztělesnění.
Ale ty tu stojíš přede mnou,
jiskřivý, čirý,
jako průhledné sklo.
Tváří zrcadlíš tu klidnou mírnost
pramenící z boha.
Vidím tvou duši se vznášet,
zatím co ti z rukou kane krev.
Přesto zůstává tak nezkalená.
Jak to jen děláš?
Snad jsi ji neoddělil od těla.
Snad ji neoddělíš od těla.
V to doufám.
Bojím se
5. listopadu 2016 v 13:35 | Arae Innera
Včerejší noc strávil jsem v myšlenkách
na dary bohů.
Na dary nesoucí Zemi svůj stín.
A potřeboval jsem noc, aby pohltila,
všechen žal jenž nasávám z nebes,
kde planina vzdává se vlády
a po krvavé smrti Slunce
rozplyne se čerň a sjednocení.
Vždy, když hledím vzhůru,
přijdu si tak nicotný.
Ztracený v hvězdné nádheře,
jako pošetilé dítě, objevuji,
jak malý a falešný můj svět byl.
S tichem přichází hlas pravdy,
neboť teprve tehdy slyšíme věci být.
Tuto bezednou noc tě navštívím
a schoulím se v slzách radostí
z tvého žití.
Nebojím se smrti,
bojím se tvého nenalezení,
a tak pláču, abych zapomněl,
jak velký tento svět opravdu je.
Poznal jsem, že mohu být odpojen
a to mne děsí.
Děsí mne pomyšlení, že nevím kde jsi,
třebaže jen na chvíli, než shledá nás
prostor opět dohromady.
Bojím se, že zapomenu a nebude již vlka,
by mne navrátil zpět ke své smečce.
Bojím se, že můj život bude prázdný,
aniž bych věděl proč.
Sinusoidy
13. října 2016 v 23:26 | Arae Innera
Potkala jsem již mnohé,
jak bohaté, tak chudé,
jak falešné, tak pravé,
přestože je všechno pouhým zahalením duše,
individualizující se jednoty.
Stále však zůstávám
vydána na lov
v zajetí chtíče a nadějí
na něco čistějšího.
Možná jsem ji již našla,
zlatavě třpytivou a bez poskvrnky,
skrytou však v masce,
tak temné, tak chladné,
až zmrzla i moje podstata
a schovala se hlouběji,
zavrtána v tmu,
obklopena jejím teplem
a to teplo bylo laskavé a klidné.
Když duše uchýlí se v mír,
tělo chřadne.
Nesmyslné to není,
neboť mince obsahují více stran
pro trojrozměrnou existenci.
Snad nacházím se tedy tam, kde předpokládám.
A neuběhne ani pár hřejivých chvil,
aby neshledal nás čas, opět dohromady.
Prolínající se energie spirál, neodděleny,
jen poklepání a letmá zpráva o životě,
jíž vyvozuji z pouhé rozdílnosti zorného pole.
Směřujíce k sobě,
nedotknutelným blahem pozdních večerů,
křivky jež byly poznány,
avšak nikdy s obsahem tak čiré přítomnosti.
Její nezkalené proudy,
zachyceny sítí žebříkových sloupců
při prožitku, jež voní jako rozmarýn,
než zbrázdí je výškový rozdíl,
pro opětovné shledání,
jako malý ústřižek
novin z budoucnosti.
Smutná místa
9. října 2016 v 22:53 | Arae Innera
|
Básním
Někdo tam byl.A byla bych si jista,kdybych nevěděla,jak ráda mysl opíjí mé smysly.
Naslouchám oceánům.
Silně mi tě připomínají.
Tak daleko,
přesto tak povědomé.
Své vlny spínají
kolem mých břehů.
Studených, kamenných břehů,
nasáklých krví a životem.
Je to tak dávno.
Ač čas neexistuje a já,
bez schopnosti vzpomenout si,
jsem si jista, jsem si jista -
Nejsem.
Kdybychom mohli
- a vlastně to ani nevadí,
neboť noc je stále mladá
a bůh se nedívá -
Kdybychom mohli...
Ale ani Slunce s Měsícem
se nikdy nestřetnou.
V rámci rovnováhyzůstává nedotknutelnost zachována.A to dělá vesmír smutným místem.Smutným, smutným místem.Komedie života
13. března 2016 v 13:07 | Arae Innera
|
Básním
Vtipný zdá se být
a přesto není,
o nic víc než chladný kout
sedm minut po setmění,
v němž bílá klaunova tvář
v spánku zmrzlém bdí.
Koutky úst stáčí se k sněhu,
dopadaje v bílou něhu
nenaskýtá o nic lepší
útočiště k noclehu
než včera
a předevčírem.
stříbrňáky tiskne dlaní,
darem od zámožné paní,
jíž směšné přijde utrpení
a miluje ta vystoupení
šaška v jehož bledé tváři
slepé oči nevidí
nic, než odraz světel, záři
a komedii života,
a přesto není,
o nic víc než chladný kout
sedm minut po setmění,
v němž bílá klaunova tvář
v spánku zmrzlém bdí.
Koutky úst stáčí se k sněhu,
dopadaje v bílou něhu
nenaskýtá o nic lepší
útočiště k noclehu
než včera
a předevčírem.
stříbrňáky tiskne dlaní,
darem od zámožné paní,
jíž směšné přijde utrpení
a miluje ta vystoupení
šaška v jehož bledé tváři
slepé oči nevidí
nic, než odraz světel, záři
a komedii života,
v pudrované tragédii.
Poslední sourozenec
4. prosince 2015 v 15:22 | Arae Innera
|
sním
Kdyby někdo nepochopil, tento blog mi slouží kromě jiného i k zapisování snů...
Tento sen je z mých 5-ti let. Jediný, co si z té doby pamatuji.
Ve stínu minulého já
3. prosince 2015 v 21:08 | Arae Innera
|
Básním
Kráčím si pod měsíčním svitem,
zalita odvarem časů minulých.
Má tkáň dál pro duši zůstává krytem,
jakožto slz dávno skanulých.
Na břehu oválných balvanů
postupně odhazuji tíhu,
nechť moře mé poví hlubinným stínům,
jak slepě žila jsem pro mlhu.
Krmím tak oceán myjící břehy
solenou rosou blátitých studní,
v nichž odráží dnes rozervané stehy
má tajemná podoba podvodní
Vrátíš se, milá má kamarádko
a stinným pláštěm mne ovineš?
Neb zanecháš po sobě jen pozlátko
a všechno to tiše mi promineš?
Odhodím poslední oblázek sebe,
nejsem nic a nic nechci být.
Až vyklíčím znova a vyrazím v nebe
nechám to tehdy tvým očím skrýt
Pro stroze smutné štěstí nás obou
nevezmu tě na cestu s sebou.
Zůstaň kde chceš a starej se sám,
když nevíš, jak křehká jsou srdce všech dam.

Můj psychiatr
30. listopadu 2015 v 19:23 | Arae Innera
|
sním
Kdyby někdo nepochopil, tento blog mi slouží kromě jiného i k zapisování snů..tedy jen těch co za to stojí. A zatímco se mým vrstevníkům, jak poslouchám, zdá vpodstatě jen o testech a sexu, mě z nějakého důvodu (Zvlášť, když jsem nemocná) provází sny zcela jiné...
Pouze jen dobré ráno
25. listopadu 2015 v 16:00 | Arae Innera
|
Básním
Je poledne a ty se probudíš,
ač dávno se schyluje k noci.
Slyšíš jen vřískot andělů
co trhají peří své v kleci,
kterou jsi utkal a jen ty ji vidíš,
v to pouze jen dobré ráno.
Z oblohy modré jako tvůj stín
splétaj se bavlnky pavučin
slavící naději a roznášíc splín,
sklesle pak dosedne na dívčí klín
a slzy hořké spustí, v to pouze jen dobré ráno,
tak, jak by mělo být bráno.
Peří ti opadne, krev ale nezměníš,
snad andělé, co jimi být nechtějí.
Až zbyde k mání jen maso a šat,
když skončí tvé dobré ráno, pouze jen dobré ráno.
Pro ty, kdo přežili dnešek a snad,
nepřijde zířejší ráno, co nemůže dobře být bráno.
